(září 2005)
Ospedale, sektor u silnice.
To jak jsme tam dojeli a co bylo v plánu tady nebudu vůbec rozepisovat. Plán se totiž zmněnil hned po příjezdu. Věci na lezení až na lezky a maglajzák jsme s Ivankou nechali (záměrně) u známých v autě, spolu s dalšími zbytečnostmi, vzali si jen to nejdůležitější + věci na šnorchlování a vydali jsme se (stopem) za dobrodružstvím.
Městečko L´Ile-Rousse
Náš trip jsme začali na západním pobřeží v L´Ile-Rousse. Barvičky moře a ta pohoda nás donutili několik dní se tam čvachtat, prostě jen tak, během toho jsme vymýšleli plán naší cesty. Už doma jsem koukal na netu, ale moc jsem toho nezjistil. Od kamarádů jsme si půjčili Korsického průvodce na cesty od nakladatelství Freytag & Berndt. V tom byla naše hlavní inspirace... na některých stránkách se zmiňovali o oblastech posetých velkými, žulovými bloky a přesně ty jsme nemohli nenavštívit. Ještě jsme měli mapku Korsiky ze stránek coronn.com (z roku 2002), na té bylo jen naznačeno kde se jaká oblast vyskytuje a jejich jména. (celkem 28 lezeckých oblastí) U jedné oblasti zakreslené na jihu ostrova s názvem „Punta di Capineru“ bylo v závorce napsáno „boulder“, tudíž jasný cil. Když jsme si tak nějak vymysleli trasu po západním pobřeží směrem na jih s naplánovanýma zastávkama, vyrazili jsme...
Oblázková pláž u Galerie.
Jako první zastávku jsme si vyhlídly městečko Porto, obehnané žulovou přírodní rezervací Calanche. Po cestě před křižovatkou na Galerii se nám při pokukování z auta zalíbyly místní, velké a barevné, oblázkové pláže, tak jsme se shodli že je musíme okusit. Navštívili jsme pláž ležíci na pravo od silnice do Galerie u delty řeky Fango. Na konci pláže, opravdu dlouhé pláže, byly nějaké skalky, tam jsme se celý den potápěli a dokonce i bouldříky se tam našli.
Oblázková pláž na deltě řeky Fango u Galérie a bouldering na jejím konci.
Druhý den jsme pokračovali dál. Po příjezdu do Porta jsme vyrazili opět na pláž, jelikož v průvodci se psalo něco jako, že si tam užijí i skálolezci. Když jsme došli ke skalám jenž se nachází na levé straně pláže začalo poprchávat. Občas na chvilku přestalo tak se dalo porozhlédnout po okolí. To slavné lezení na pláži, byla žulová stěna tak s dvaceti vynýtovanýmy směry, nic moc, ale dál po pláži se nacházelo pár balvanů hodných k boulderingu, (možnosti závyslé na hladině moře) některé i ve stylu DWS. V samotné rezervaci Calanch nad městečkem bylo lezení v polovině devadesátých letech zakázaný, povolený je jen na Tre Signore. Myslím že v tomhle kraji se dá hezky zabouldrovat, ale člověk musí hledat, vymyslet si vlastní záležitosti a určitě tam nesmí být stopem.
Porto: Janovská věž na poloostrůvku, v pozadí Tre Signore (asi).
Na pláži v Portu.
Pršet zde vydrželo den a půl, což jsme zase nevydrželi mi a tak jsme se vydali dál, tentokrát dle průvodce do neskutečného balvanoviště, do další žulové rezervace : Roccapina.
Roccapina, před leskem slunce na moři se tyčí Lion de Roccapina.
Do Roccapiny jsme dorazili pozdě večer, našli jsme si byvak a těšili se na následující den. Ráno mě to hnedka trošku sklamalo, když jsem zjistil z jakého je to materiálu... na pohled nádherný a na dotek drolící se hrubozrný hnus... nezbývalo nežli věřit tomu že dole u moře to bude lepší. Jenže nebylo, tak zvítězilo šnorchlování, které je v těchto místech parádní, ostatně skoro jako všude na ostrově. Nakonec tedy na trošku pohybů došlo, bouldrovat se tam trošku dá, dokonce se tam leze i s lanem, ale to místo jseme nenavštívili, tak nevim.
Roccapina.
Nejhorší na tom všem byl fakt, že všechny ty balvany a skály jsou roztroušený v šíleně pichlavých keřích a že široko daleko nebyla pitná voda. To nás zase pošouplo kousek dál " Punta di Capineru" byla již na dosah.
Šutry na Punta Vadi Mala
"Punta di Capineru, která to je sakra punta?" tak to byla má často kladená otázka v místech ve kterých se měla nacházet. Na naší mapě ostrova popsaná nebyla a na té mapce z internetu bylo jen číslíčko oblasti, šoupnuté kdesi-mezi několika výběžky. Moudrý jsem z toho nebyl. A tak se stalo že jsme se belhali půl dne pěšky na nějakou puntu, při pohledu z dálky plnou balvanů, ale Capinera to nebyla. Tu jsem si tak akorát vyfotil z pohledu přez zátoku, aniž bych vlastně věděl že je to ona, to jsem zjistil až teď. Na té naší puntě (nejspíš "Punta Vadi Mala") se nachází řada balvánků, malých i velkých, občas trošičku dál od sebe, ale né zas tak moc. Zabouldrovat se tam určitě dá, já lezl jen dva bouldry v keckách, když jsem to tam obhlížel. Bohužel zase ten matroš, nepochybně lepší nežli v předešlé oblasti, ale stejně divnej, šnorchlování zase zvítězilo.
Punta Vadi Mala.
Bonifacio.
Druhý den jsme jeli na celodení výlet do Bonifacia a na večer zase k naší puntě. Den po té jsme jeli na výlet k nedaleké vodní nádrži Barrage di Figari, "no jeli" spíš se docela prošli. Podél cesty byly roztroušený docela hezký balvany, velký a převyslý, dokonce i s chytama. Ty se mi vryli do paměti, jako že kdybych se tam příště ocitnul, tak si tam zabouldruju. Samozřejmě mačetu, nebo pilku s sebou.
Ospedale.
Z boulderingu zase sešlo a šnorchlování bylo už dost. Dalším plánem bylo trošku omrknout hory ve vnitrozemí a pomaličku se vracet na sever do Bastie. Někde jsem se dopídil, že lesy v okolí přehradní nádrže Ospedale jsou plné velkých, žulových balvanů a tak jsme razili. Jak nádrž tak i stejnojmená vesnička leží přibližně uprostřed cesty mezi Portem-Vechiem a Zonzou. Když jsme dorazili do vesničky a já viděl že u každého třetího baráčku je na zahradě šutr jako prase, tušil jsem že to bude to co hledám. V této oblasti jsme strávili tři dny, bohužel jsme tam chytili špatné počasí, mlhy a deště.Věnovali jsme se tedy z větší části výletům po okolí. Zdejší lesy byly opravdu plné žulových balvanů a dokonce i z příjemného materiálu, jediná jejich nevýhoda byla v tom, že byly ve stylu "Loučovice," zkrátka bez chytů. Samozřejmě se nějaký ty chytovatý našli a určitě se ještě najdou.
Ospedale, bouldering v sektoru u silnice.
Jeden z mnoha sektorů, Ospedale.
Oběvil jsem tam několik sektorů, nepochybně tam toho bude daleko víc, ty balvany tam pořád čekaj... nejspíš na to až se vrátim. O tom že by se tam bouldrovalo, nebyla nikde ani stopa, dokonce ani v sektoru u silnice. Udělal jsem si na to takový malý topo, ale někde jsem ho ztratil.
Bavella.
Domky k pronajmutí v Bavelle.
Dál jsme pokračovaly do známé a krásné, žulové, lezecké oblasi Bavella. Nachází se v nadmořské výšce okolo 2000 m, překvapili nás tam mrazíky a tak jsme radeji na zbytek pobytu odjeli zase šnorchlovat dolu k moři.
Víc fotek najdete zde >>>
To jak jsme tam dojeli a co bylo v plánu tady nebudu vůbec rozepisovat. Plán se totiž zmněnil hned po příjezdu. Věci na lezení až na lezky a maglajzák jsme s Ivankou nechali (záměrně) u známých v autě, spolu s dalšími zbytečnostmi, vzali si jen to nejdůležitější + věci na šnorchlování a vydali jsme se (stopem) za dobrodružstvím.
Městečko L´Ile-Rousse
Náš trip jsme začali na západním pobřeží v L´Ile-Rousse. Barvičky moře a ta pohoda nás donutili několik dní se tam čvachtat, prostě jen tak, během toho jsme vymýšleli plán naší cesty. Už doma jsem koukal na netu, ale moc jsem toho nezjistil. Od kamarádů jsme si půjčili Korsického průvodce na cesty od nakladatelství Freytag & Berndt. V tom byla naše hlavní inspirace... na některých stránkách se zmiňovali o oblastech posetých velkými, žulovými bloky a přesně ty jsme nemohli nenavštívit. Ještě jsme měli mapku Korsiky ze stránek coronn.com (z roku 2002), na té bylo jen naznačeno kde se jaká oblast vyskytuje a jejich jména. (celkem 28 lezeckých oblastí) U jedné oblasti zakreslené na jihu ostrova s názvem „Punta di Capineru“ bylo v závorce napsáno „boulder“, tudíž jasný cil. Když jsme si tak nějak vymysleli trasu po západním pobřeží směrem na jih s naplánovanýma zastávkama, vyrazili jsme...
Oblázková pláž u Galerie.
Jako první zastávku jsme si vyhlídly městečko Porto, obehnané žulovou přírodní rezervací Calanche. Po cestě před křižovatkou na Galerii se nám při pokukování z auta zalíbyly místní, velké a barevné, oblázkové pláže, tak jsme se shodli že je musíme okusit. Navštívili jsme pláž ležíci na pravo od silnice do Galerie u delty řeky Fango. Na konci pláže, opravdu dlouhé pláže, byly nějaké skalky, tam jsme se celý den potápěli a dokonce i bouldříky se tam našli.
Oblázková pláž na deltě řeky Fango u Galérie a bouldering na jejím konci.
Druhý den jsme pokračovali dál. Po příjezdu do Porta jsme vyrazili opět na pláž, jelikož v průvodci se psalo něco jako, že si tam užijí i skálolezci. Když jsme došli ke skalám jenž se nachází na levé straně pláže začalo poprchávat. Občas na chvilku přestalo tak se dalo porozhlédnout po okolí. To slavné lezení na pláži, byla žulová stěna tak s dvaceti vynýtovanýmy směry, nic moc, ale dál po pláži se nacházelo pár balvanů hodných k boulderingu, (možnosti závyslé na hladině moře) některé i ve stylu DWS. V samotné rezervaci Calanch nad městečkem bylo lezení v polovině devadesátých letech zakázaný, povolený je jen na Tre Signore. Myslím že v tomhle kraji se dá hezky zabouldrovat, ale člověk musí hledat, vymyslet si vlastní záležitosti a určitě tam nesmí být stopem.
Porto: Janovská věž na poloostrůvku, v pozadí Tre Signore (asi).
Na pláži v Portu.
Pršet zde vydrželo den a půl, což jsme zase nevydrželi mi a tak jsme se vydali dál, tentokrát dle průvodce do neskutečného balvanoviště, do další žulové rezervace : Roccapina.
Roccapina, před leskem slunce na moři se tyčí Lion de Roccapina.
Do Roccapiny jsme dorazili pozdě večer, našli jsme si byvak a těšili se na následující den. Ráno mě to hnedka trošku sklamalo, když jsem zjistil z jakého je to materiálu... na pohled nádherný a na dotek drolící se hrubozrný hnus... nezbývalo nežli věřit tomu že dole u moře to bude lepší. Jenže nebylo, tak zvítězilo šnorchlování, které je v těchto místech parádní, ostatně skoro jako všude na ostrově. Nakonec tedy na trošku pohybů došlo, bouldrovat se tam trošku dá, dokonce se tam leze i s lanem, ale to místo jseme nenavštívili, tak nevim.
Roccapina.
Nejhorší na tom všem byl fakt, že všechny ty balvany a skály jsou roztroušený v šíleně pichlavých keřích a že široko daleko nebyla pitná voda. To nás zase pošouplo kousek dál " Punta di Capineru" byla již na dosah.
Šutry na Punta Vadi Mala
"Punta di Capineru, která to je sakra punta?" tak to byla má často kladená otázka v místech ve kterých se měla nacházet. Na naší mapě ostrova popsaná nebyla a na té mapce z internetu bylo jen číslíčko oblasti, šoupnuté kdesi-mezi několika výběžky. Moudrý jsem z toho nebyl. A tak se stalo že jsme se belhali půl dne pěšky na nějakou puntu, při pohledu z dálky plnou balvanů, ale Capinera to nebyla. Tu jsem si tak akorát vyfotil z pohledu přez zátoku, aniž bych vlastně věděl že je to ona, to jsem zjistil až teď. Na té naší puntě (nejspíš "Punta Vadi Mala") se nachází řada balvánků, malých i velkých, občas trošičku dál od sebe, ale né zas tak moc. Zabouldrovat se tam určitě dá, já lezl jen dva bouldry v keckách, když jsem to tam obhlížel. Bohužel zase ten matroš, nepochybně lepší nežli v předešlé oblasti, ale stejně divnej, šnorchlování zase zvítězilo.
Punta Vadi Mala.
Bonifacio.
Druhý den jsme jeli na celodení výlet do Bonifacia a na večer zase k naší puntě. Den po té jsme jeli na výlet k nedaleké vodní nádrži Barrage di Figari, "no jeli" spíš se docela prošli. Podél cesty byly roztroušený docela hezký balvany, velký a převyslý, dokonce i s chytama. Ty se mi vryli do paměti, jako že kdybych se tam příště ocitnul, tak si tam zabouldruju. Samozřejmě mačetu, nebo pilku s sebou.
Ospedale.
Z boulderingu zase sešlo a šnorchlování bylo už dost. Dalším plánem bylo trošku omrknout hory ve vnitrozemí a pomaličku se vracet na sever do Bastie. Někde jsem se dopídil, že lesy v okolí přehradní nádrže Ospedale jsou plné velkých, žulových balvanů a tak jsme razili. Jak nádrž tak i stejnojmená vesnička leží přibližně uprostřed cesty mezi Portem-Vechiem a Zonzou. Když jsme dorazili do vesničky a já viděl že u každého třetího baráčku je na zahradě šutr jako prase, tušil jsem že to bude to co hledám. V této oblasti jsme strávili tři dny, bohužel jsme tam chytili špatné počasí, mlhy a deště.Věnovali jsme se tedy z větší části výletům po okolí. Zdejší lesy byly opravdu plné žulových balvanů a dokonce i z příjemného materiálu, jediná jejich nevýhoda byla v tom, že byly ve stylu "Loučovice," zkrátka bez chytů. Samozřejmě se nějaký ty chytovatý našli a určitě se ještě najdou.
Ospedale, bouldering v sektoru u silnice.
Jeden z mnoha sektorů, Ospedale.
Oběvil jsem tam několik sektorů, nepochybně tam toho bude daleko víc, ty balvany tam pořád čekaj... nejspíš na to až se vrátim. O tom že by se tam bouldrovalo, nebyla nikde ani stopa, dokonce ani v sektoru u silnice. Udělal jsem si na to takový malý topo, ale někde jsem ho ztratil.
Bavella.
Domky k pronajmutí v Bavelle.
Dál jsme pokračovaly do známé a krásné, žulové, lezecké oblasi Bavella. Nachází se v nadmořské výšce okolo 2000 m, překvapili nás tam mrazíky a tak jsme radeji na zbytek pobytu odjeli zase šnorchlovat dolu k moři.
Víc fotek najdete zde >>>
