Na jihu Evropy

Nejjižnější místo Evropy (pokud myslíme jen pevninu) se nazývá „Punta de Tarifa.“ Leží na samotném jihu Španělska v Gibraltarském průlivu, na (dnes již) poloostrově „La isla de las Palomas“ v malém městečku jménem  „Tarifa.“ Z městečka k ostrovu vede přístupová cesta, která od sebe pomyslně dělí Středozemní Moře a  Atlantský Oceán. Na okolních kopcích se tyčí větrné elektrárny, které jsou důkazem toho, že je to jedno z největrnějších míst.

Staré větrné elektrárny. Dnes je většina z nich, už jen halda šrotu.

Přesně to, kdysi bylo příčinou tamního rozvoje veškerých sportů spjatých s větrem a vodou dohromady. Dnes je tudíž Tarifa známá hlavně díky surfingu, windsurfingu a nově díky kitingu. Nejen městečko, ale i jeho okolí a písečné pláže lemující oceán směrem ke Cádizu jsou plné surfařských obchodů, barů  a škol. Jednou z místních atrakcí jsou malé duny ze saharského písku, zasypávající místní lesy. Nalézají se v zátokách Valdevaqueros a  Bolonia. Boloniu si dříve nejen pro její krásu a klid, vybrali k žití vyznavači hnutí Hippies. Vůbec se jim nedivím, ten krásný výhled na moře a Afriku, okolo ty louky a pastviny, eukalyptové lesy a skalnaté kopečky, to se musí líbit snad každému.

Pohled na zátoku Bolonia, na San Bartolo po levé straně a na Afriku v pozadí.

 Právě jsem to nakousl „skalnaté kopečky“ a psát mám o boulderingu a lezení... ano je to tak. Skalnaté kopečky, ale i balvany na loukách a plážích jsou tu téměř všude. Dá se říct, že je to má nejoblíbenější, zahraniční bouldrová oblast ve které jsem byl. A proč je tomu tak? Asi proto, že je to oblast s velkým potenciálem a na většině místech, s krásně barevnou a tvrdou skálou, tvořící nezvykle bláznivé tvary.
A hlavně: „je to pískovec a ten já miluji!“

Jeden z bláznivých, soukromých pozemků v sektoru Cañuelos.

Přibližná rozloha nejjižnějších pískovcových skal v Evropě. (Na pevnině)

Rozloha kde se bouldery a skály nacházejí je vcelku velká, jedná se o území (spadá pod správu Cádizu) přibližně vedoucí: od Barbate podél moře, až po Gibraltar, a do vnitrozemí pokračuje pohořím, směřujícím k Rondě. Tyto kopce plné různě velkých skal, balvanů a všemožných jeskyní, byli kdysi dávno vyhledávaným utočištěm pravěkých lidí. Pozůstatky jejich činnosti jsou do dnes patrné. Jeskyní malby se zde nalézají téměř všude. A to nás hned přivádí k věci která nás s tímto místem tak trošku spojuje. Stejně tak jako my máme doma park Česko Saské Švýcarsko a musíme k tomu tak přistupovat. Tak i oni mají na většině tohoto území Parque Natural Los Alcornocales, či chráněnou oblast, nebo zónu militar! Ovšem větší problém, nežli se správou parků a s ochranáři mají s majiteli pozemků. Už se jim stalo, že několik týdnů čistili nový super sektor, kde udělali spoustu krásných bouldrů a majitel jim to tam celé zatrhnul. Tomu se říká: „smůla!“ Ve většině oblastech se bouldruje legálně. Mají však i spoustu svých oblastí tzv. na tajňocha.

Místa které mám otestované na vlastní kůži. (Sotva 1% Tarifských možností)

Myslím, že Španělé (obecně) mají v této celé oblasti docela zmatek, který je zapříčiněn nedostatkem informací. Stejně tak podobně jako je tomu i u nás, s boulderingem v Labských pískovcích. Je štěstí, když narazíte na nějaké místní borce, jelikož jen oni to většinou vše moc dobře znají. Pokud vím tak kompletní průvodce na to zatím neni a asi jedinej člověk, který by ho mohl udělat se nedávno odstěhoval do Brazílie. Já zde strávil nejednu parádní návštěvu, takže mám tu možnost se teď s váma podělit o své zkušenosti.

Nežli se pustíte do čtení následujících blábolů, tak se třeba mrkněte na následující, krátké video.

Bloques Cadiz 2008 from Fede Sanz on Vimeo.

• Lezení a bouldering - San Bartolo - 1999

Poprvé jsem o Tarifě a jejím okolí slyšel na své první zimní výpravě po Španělsku. Zrovna jsme lezli v El Chorru, když nám  někdo začal vyprávět příběhy o oblasti zvané San Bartolo, kde je krásnej pískovec v eukalyptovém lese. Odjištěn lépe nežli kdejaká vápencová oblast. K tomu spousta bouldrů a pláže na které sem tam za čas připlave bedna plná hašiše od Marockých pašeráků. Tyhle, pro nás mýtické příběhy se nabalovali na sebe, informace se rozrůstali a před námi se jevila vize úplného ráje. 

Blížila se sezóna karnevalů. Rozhodli jsme se, že cestou na Bartolo okusíme párty jednoho z nejznámějších ve Španělsku a to v Cádizu. Karneval je mnoha denní záležitost. Nejlepší je samozřejmě poslední víkend. Hlavně sobota večer, to se všichni převléknou do masek a vyrazí na divokou párty do ulic. Byl to neskutečný blázinec s rychlokurzem španělštiny dohromady. Druhý den jsme s několika litry whisky v těle, ale i v autě, vyrazili do skal. Podle lezeckého průvodce, už ani nevím kde jsme ho sehnali, jsme dorazili na večer do Betisu, což je výchozí vesnička pro oblast San Bartolo. V průvodci jsme našli sektor: Habitación, v překladu pokoj, což byla vidina našeho ubytování přímo ve skalách.  Po omrknutí jsme zjistili, že pokud nebude pršet, tak to tam projde. Vzápětí, ale již za tmy jsme se nastěhovali. 

Base camp v sektoru Habitación.

Ráno jsem se vzbudil brzo, protože jsem byl nedočkavý, určitě to také znáte! Proběhl jsem si celou oblast Zona de Arriba i blízké okolí. V lesích byly spousty balvanů a bordelu jak na Vietnamském tržišti. Na deseti metrech čtverečních leželo např.: troje kalhoty, jedna bunda, dvě košile či trička a spousty děravých, gumových kopaček, se spoustou izolepy úplně všude a na všem. Hned mi došlo oč tu běží a proč, že to tu leží. Bylo to od Marockých ilegálních imigrantů. Izolačku používali jako ochranu proti vodě a děravé boty zase aby jim z nich ta voda vytékala. Do Afriky je to z tohoto místa okolo 25 km, takže raději ani nechci vědět na čem a v kolika tu úžinu přeplouvali. Rozhodně vím, potom co jsem viděl, že jich tudy utíkalo hrozně moc. Bylo mi to ovšem jedno, stejně tak i to, že jsem viděl pár přilepených a přitesaných chytů. Byl jsem nadšen tím pískovcem  i prostředím a už jsem se hrozně moc těšil na to lezení. Jako první po mě vstal Láďa, který hned po ránu, při sběru klestí, potřebného k rozdělání ohně, našel hroudu hašiše povalujícího se jen tak volně mezi balvany a eukalypty. Zrovna jsem se na něj podíval a v ten moment jsem uviděl jak zahazuje již nasbíranou otep dřeva a křičí „hovno dříví, hašiš mám!“ V tu chvíli jsme si přišli doopravdy jako v ráji.

Faust vyvádí svou první cestu v životě, jistí Láďa. (Tisáci)  Tajo del Búho / sektor Mozaica

Nebudu tu popisovat všechny historky, třeba tu jak jsem potkal ve spáře smotané hady a nebo o krávách skákajících jako laně a rychlých jako gepardi, či o naší lenosti zaběhnout si dolu do kiosku pro Fortuny a místo toho zkoušet kouřit listí z eukalyptu. Prostě nebudu psát o ničem jiném nežli o lezení, jinak se nehneme z místa. Nevybavím si přesně kolik času jsme na tomhle kopečku strávili. Vím ale, že než-li se ten první den probral zbytek výpravy, tak já už měl sólo a na klasiku skompletovaný skoro celý sektor kde jsme spali. Líbilo se mi to na tolik, že jsem neměl čas, vytáhnout si ani sedák, natož ho obléknout. V tomhle duchu, ale už se sedákem, to pokračovalo až do konce pobytu.  Skály byly svou výškou srovnatelné s Malejma Tiskejma Stěnama kde jsem já vyrůstal. Celá oblast byla tak bezpečně odjištěná, že i já, známej velkej posera, jsem tam vyváděl cokoli a dokonce jsem cvakal jen dle potřeby. Cesty byly čitelné. Zespodu byly vidět kroky od nástupu, až po řetěz. Lezl jsem na OS jednu cestu za druhou. Všechny mi ale připadali nadhodnocený.

 

Já v Silmallirium 7a+, mé první na OS. (možná 6c) San Bartolo / Tajo del Búho / sektor Arapiles.

Kluci v těch cestách měli většinou problémy, což mě zaráželo. Přeci jen ve všech vápencových oblastech kde jsme do té doby byli, vždy lezli lépe, hlavně tedy na prvním. Zde se však situace záhadně otočila. Lezl jsem každý den a prokládal jsem to i bouldry, který byli úplně všude. Když měli kluci rest, tak já prostě bouldroval a nebo lezl cesty sólo. V okolí Tarifi bývá přes zimu nevyspitatelné počasí a přeháňky nejsou nic neobvyklého. Museli jsme se díky tomu přestěhovat z našeho base campu na vhodnější místo. Přešli jsme proto přes les do druhé oblasti Tajo del Búho. Tam jsou převislejší stěny a i nějaká ta jeskyňka proti dešti se tam najde. 

Já v Magnolias de Acero 7b+  San Bartolo / Tajo del Búho / sektor Arapiles.

Spali jsme tedy opět přímo pod stěnou a až přelidněný víkend nás donutil změnit místo. To nebylo vůbec těžké, jen jsme se vyškrábali na vrchol masivu kde jsme obydleli jednu malou věžičku s jeskyní uvnitř a s několika vchody. Bylo to krásné místo, kde jsem udělal několik bouldrů, jak  v té jeskyni, tak i na balvanech rozházených okolo. Můj lezecký duch pokračoval neustále stejně. Dá se říct, že nejen na předchozím místě, ale i zde jsem vylezl vše na co zrovna stačili mé schopnosti. Můj lezecký sprint pozastavilo na pár dní jedno úplně obyčejné ráno. To ráno, kdy jsem téměř ze spacáku nastupoval jedno 7c. První krok byl skok do jedno či dvou prstové díry. Prostě jsem ho zkusil k snídani, no a bylo vymalováno. Nevím co jsem si tenkrát udělal se šlachami, každopádně mě to nezastavilo. Pár dní jsem musel lézt defakto jen s jednou rukou. Zraněnou rukou jsem se dokázal opřít maximálně o dlaň či loket. Zaměřil jsem se na všechny položené cesty a kouty. Za pár dní jsem tu hroznou bolest rozlezl a mohl jsem dolézt to co mi zbývalo.

Já na boulder bloku na konci oblasti Tajo del Búho v boulderu: Samurai, za: ?

Jelikož jsem tam nebyl sám a krom těžších věcí a projektů jsem měl na celém kopci z 95% vše vylezené, nastal pro mě tolik obávaný a nechtěný čas odjezdu. (Jinak bych tam byl asi do teď) Když jsme odjížděli a jeli okolo Tarifi směrem na Algeciras, nebylo nemožné, nevšimnout si toho velkého množství skal všude okolo. Se zkušeností ze San Bartola, jsem si byl jist, že jsem tam nebyl naposledy!

Účastníci zájezdu: Já, Láďa, Faust, Tomes, Míra, Štajn.

Fotografie z kompletního zájezdu jsou zde:  ✔

• Návrat  po čtyřech letech - 2003

Na jednom z dalších zimních, lezeckých zájezdů směřujících co nejdále na jih, jsme se ocitli u termálních pramenů v Santa Fé. Tam jsme dostali typ na super charitu v Gibraltaru. Zrovna odtamtud deportovaní Češi, nám pověděli, že tam dávají hodně věcí a dokonce i velbloudy! :-)  Řekli jsme si: proč té možnosti nevyužít? Obzvláště pokud je hned vedle San Bartolo, kde můžeme zavzpomínat na staré dobré časy, hezky si zalézt a zpříjemnit si tak cestu do Portugalska!

Pillars of Hercules (The Modern World), Europa Point, Gibraltar. 

Od Gibraltaru, kde nás zastihlo špatné počasí, kde ani charita nevyšla (museli bychom na ni čekat několik dní) a po zjištění, že jediné volně žijící opice v Evropě, žijí za několika ostnatými ploty + několika eurovým vstupným, nám všem bylo jasné, že díky neustále trvajícím přeháňkám nevyjde ani lezení na Bartolu.

Brouzdám se v zátoce Valdevaqueros pod San Bartolem.

Duna zasypávající les, Valdevaqueros. Dnes už ji hizdí dřevěné pískolamy.

To nás ale neodradilo a omrkli jsme skály v Betisu. Vše bylo mokré, ale vůbec bych se nedivil, kdybych si tam vylezl aspoň jeden boulder! Zůstali jsme v okolí Tarifi jeden den. Poflakovali jme se na pláži a na dunách, kde došlo k rozhodnutí:  pokračovat dál, v naší naplánované cestě...

Účastníci zájezdu: Já, Januch, Tomes, Míra, Štein, Smutňák.

Fotografie z kompletního zájezdu jsou zde:  ✔

• Bouldering - El Helechal - 2004

Zimní zájezdy za lezením někam na jih byly, jsou a budou! 
(Někdo, někdy, někde!)


Jednou z nejoblíbenějších a finančně ne tak moc náročnou destinací k tomuto předurčenou, je ve své podstatě skoro celé Španělsko. Každý rok se domlouvají party lidí na tom na jak dlouho a kam tam pojedou. Zima o které teď píšu byla bláznivá. Nic jsem neplánoval. Šel jsem v Tisí jen do cukrárny pro cigára. Potkal jsem tam kamaráda, který mi sdělil novou informaci, že prý jedu  již po několikáté projet Pyrenejský poloostrov jak jen to půjde. Odcházel jsem domu s úsměvem na tváři a s úkolem sehnat ještě alespoň dva lidi.

Domluvilo se nás nakonec 5. Předběžně jsme se dohodli na cestě a oblastech které jsme chtěli navštívit.  Myslím, že jsme začali Portugalskem. Někomu se tam líbilo a někomu zase ne. Jelikož mezi námi byli dva lezci, kteří měli tu potřebu, sbírat 8 béčka, jeli jsme proto klasicky do El Chorra. Mě v té době lezlo celé Chorro už krkem. Většinu času jsem tam tedy trávil jen relaxem a boulderingem.

Když už i kluky tahle oblast omrzela, jelikož vylezli vše co mohli, bylo na čase jet dál. Konečně přišla na řadu cesta na samotný jih. Cesta za mým oblíbeným pískem. Chtěl jsem klukům ukázat San Bartolo, tolik mnou vychvalované skály. Mám ale pocit, že by tam vůbec nejeli. Nebýt kamaráda Davida Brasca z Cornudelli, kterého jsme v Chorru potkali. Ten nám totiž doporučil oblast jménem El Helechal, ležící z druhé strany Bartola nad Bolonií. To měla být podle jeho slov, super bouldrová aréna. 

Ondra a Tarifa - fouká vítr a zimní bunda se hodí.

Nejprve jsem vzal kluky na Tarifu a hned na to zase do Betisu, aby se podívali na San Bartolo. Šli si projít Zonu de Arriba, ta je evidentně moc nenadchla, hlavně ty upravený chyty. Tajo del Búho ani vidět nechtěli a se slovy „to můžeme jet rovnou bouldrovat,“ jsme odjeli hledat tu novou oblast. 

Ondra, Lukáš a slanina, pláž Bolonia - je děsný vedro na to dělat cokoli.

David nám do naší mapy přibližně zakreslil kde by se měla nalézat. Není však divu, že jsme ji zprvu nemohly najít, vždyť Helechal je v překladu kapradí. Málem jsme se otočili a jeli pryč, stejně tak jako jsme to udělali na Bartolu. Naštěstí se tak nestalo. Super blok nedaleko silnice, který mi připadal jako kdyby byl z úplně jiného kontinentu, nás na chvíli všechny zabavil. Líbil se dokonce i největšímu bručounovy z naší party. Ten tvrdil, že ho bouldering vůbec nebaví, tak ať se rychle vyblbneme a jedeme honem zase někam na lano. Ostatně jak nebylo po jeho, tak bylo vždy, minimálně zle! 

Tomajda bouldruje na jednom super balvanu. Dnes je bohužel ten kámen už za plotem.

Chvilku jejich zaneprázdněnosti jsem mohl využít a rychle se proběhnout v té kapradinové džungli. Směřoval jsem si to po čichu, neustále výš a výš, směrem ke skalám. Říkal jsem si když ta oblast má být dobrá, tak tu přeci někde musí něco být. Což o to, okolo mě byla možností spousta, ale nikde žádná známka po lezení. Po chvilce začali balvany v lese houstnout. Přišli první náznaky skalního bludiště a najednou jsem spatřil bílý flek a hnedle vedle další a další a najednou jich bylo okolo mě strašně moc. Začal jsem pobíhat od balvanu k balvanu. Zpravidla za každým rohem mě vždy něco překvapilo. Byl jsem už podruhé za život v těchto končinách jako v ráji. S obrovskou euforií jsem se o svůj objev běžel podělit s ostatníma a s plným nasazením jsem jim musel vysvětlit, že to zde určitě má cenu. Vzali mě za slovo a vyrazili jsme bouldrovat.

Koblížek bouldruje v jednom z mnoha místních strůpků.

Lukáš v boulderu u kterého si myslím, že jsem dělal první přelez.

Tomajda bouldruje na jednom Helečálském oblouku.

Bouldrování tam bylo parádní. Myslím, že se tam líbilo všem. Kdyby jsme neměli i jiné plány a netlačil nás čas, tak bychom tam strávili nejspíš více nežli jen dva bouldrové dny. Však stalo se to tak a já za to byl nesmírně i vesmírně rád. 

Účastníci zájezdu: Já, Koblížek, Lukáš, Ondra, Tomajda.

Fotografie z kompletního zájezdu jsou zde:  ✔

• Boulder trip - 2010

Tak tenhle zatím můj poslední zájezd na jih Španělska, měl naprosto jasné důvody:

1. Levné letenky do Malagi.
2. El Choro nebrat.
3. Nebrat ani lano.
4. Jet jen na lehko s bouldermatkou.
5. Jet na Tarifu, protože tam jsou většinou nějací kámoši.
6. Jet na Tarifu, protože jsem tam dlouho nebyl.
7. Jet na Tarifu, protože to tam miluji.
8. Jet na Tarifu abych poznal nové oblasti.
9. Jet na Tarifu, protože doma mrzne jako kr...

Ať byly důvody jakékoli, chtěl jsem zkrátka někam za teplem a tohle byla nejlepší varianta. Obzvlášť pokud s vámi jede někdo, kdo vůbec neleze a musí se brzo vrátit kvůli škole. Kdybych tam jel sám, tak bych tam zůstal o mnoho déle. Takhle jsme se domluvili asi jen na deseti dnech, které se nám ještě trošičku protáhli, když nám uletělo zpáteční letadlo. 

Každopádně již před odletem, jsem měl typy na místní bouldristy. Na Jesuse, viděl jsem ho kdysi dávno v Chorru. Věděl jsem, že je to kamarád Kubi Friče. Druhý kontakt byl na Federica - kámoš Jesuse a člověk který provozuje blog Komuna Kavra. Ten jsem měl docela nastudovanej. Proto jsem věděl, že tyhle dva kluci tam budou znát každý kámen.

 Jesus byl někde u Jaénu na sběru oliv. Na štěstí Federico byl doma. Žil v Algeciras se svou Brazilskou přítelkyní Cristiane. Dorazili jsme k nim do města a domluvili si bouldering. Bylo to bláznivé seznámení, u kterého jsme zjistili, že máme spoustu společných zálib. Hned jsem chtěl vidět nějaké novinky, něco kde jsem ještě nikdy nebyl. Vyhověli mi a první den nás vzali na San Bartolo. Ovšem do sektoru Betijuelo.

• Betijuelo.

Jeden z balvanů, na vrcholu kopce.

Říkají mu tak podle stejnojmenné vesnice, nad kterou se v kopci povalují různě rozházené bloky. Na kopci je také pár balvanů a několik malých hřebínků, vždy s jednou stranou převislou. 

Přesně na jeden takový jsme  společně ještě s jejich dalšími kamarády zamířili!

Velký blok - Betijuelo.

 Profil tohoto velkého podlouhlého bloku je parádní. Vede zde spousta bouldrů, od lehkých po těžké. Zaleze si zde jak profík, tak i naprostý amatér. Pro mě to byl první den lezení po náročné cestě, což znamenalo, že jsem se nehrnul na žádný jiný balvan. Tahle stěna nám všem stačila bohatě na celý den. Když jsme pak na večer odcházeli, tak mi kluci ještě ukázali krásnou, opodál ležící stěnu na lano. Zaujal mě na ní neudělaný strop který pokračoval nádherným, převislým kýlem. V duchu jsem si říkal to by slušelo Adámkovi, jak na fotkách, tak i na videu.

Krásný lištovačky, spousta bouldrů a to vše s krásným výhledem. Javi drtí jeden z mnoha problémů.

Výhled od velkého bloku na Tarifu a Afriku.

Dalším místem které mi místní borci v následujícím dni ukázali, byla oblast Bacinete.

• Bacinete.

 Oblast se nachází severně od Tarifi a leží více ve vnitrozemí. Je to malý kopec, na kterém leží skalní městečko, obrostlé starými korkovníky.

Cesta do Bacinete.

Balvany a korkovníky v Bacinete.

Balvany, korkovníky a Fernando v mantlovém problému.

Balvany jsou ve směs vyšší se zajímavými tvary. Je zde i pár prehistorických maleb a několik hrobů vytesaných do skal. Chyty tu jsou různorodé. Jsou zde jak lišty, tak i hezké boule a buchtičky skoro jako ve Fontáči. Materiál je převážně jemnozrnný tvrdý písek, ale viděl jsem i pár sypkých kousků jako ze skaláku.

Jeskyní malba v Bacinete. 

Buchty v Bacinete jako ve Fontáči.

Dani jako atrakce pro turisty.

Federico drtí mantlový problém.

Luis drtí druhý přelez mého lehkého, ale srandovního bouldru.

Výhled z Bacinete do údolí a na desítky dalších sektorů.

• Cañuelo.

Jdeme do Cañuela. V pozadí jsou duny, Boloňská zátoka, vlevo San Bartolo a úplně vzadu Afrika.

Tahle oblast byla poslední novinka, kterou jsem si nechal ukázat. Leží přes silnici pod Helechalem. Je to pás masivů a balvanů. Když tam přijdete poprvé tak si říkáte, co to je za kvaky. Až když si to pořádně projdete, tak zjistíte, že je tam spousta hezkých, lehkých i těžkých bouldrů. Velké množství jich vede přímo na stěnky na hřebenu. Ostatní jsou na balvanech který leží pod hřebenem v kousavý křovinatý džungli. Většinou to vůbec nevypadá tak, že by tam mohl nějaký boulder být, ale opak bývá pravdou. Celý pás skalek, končí na soukromém pozemku. jako skalní amfiteátr okolo sladkovodního jezírka. 

Výhled na kouzelný les. Cañuelo.

Výhled na duny. Cañuelo.

Federico mi ukazuke oblast Cañuelo.

Část Cañuela.

Bouldering. Cañuelo.

Tímhle sektorem jsme tak nějak uzavřeli Výletění se Španělama a připojili jsme se na pár posledních dní k našim domácím kamarádům, kteří přijeli z nedalekého surfování. Ukázal jsem jim Cañuelo, které pro ně bylo také novinkou. No a poslední bouldrování, jsme nechali na klasickou oblast El Helechal.

Účastníci zájezdu: Já, VW, Lucie, Bobeš a místní Španělé.

Fotografie z kompletního zájezdu jsou zde:  ✔

Lucie drtí bouldr končící průlezem skrz kámen. Cañuelo.

Bobeš drtí Batmana v jeskyňce. Cañuelo.

Boule - Helechal

San Bartolo ze zátoky Valdevaqueros.

Tarifa 2010 by jardcs
Shluk video záběrů z posledního zájezdu. Bohužel jsem víc netočil, nebyl na to čas! :-)

Tak a tohle je konec těchto (zdálo se) nekonečných blábolů o tom jak jsem párkrát v zimě bouldroval v okolí Tarifi.


Resumé:


Materiál: Převážně jemnozrnný, pevný pískovec. Najdou se ale i místa s krystaly připomínajíc Ostrovské skály. Jsou zde i místa, která se solí, těch jsem však moc neviděl. Na většině zdejšího pískovce se drží zajímavý lišejník. Tvoří různě zbarvené fleky na skále. Je to jen takový povlak, který nelze sundat a tření má jako skála samotná.


Profily: Jsou zde jak šutry a stěny s boulovitým charakterem, tak i parádní lištovačky. Častou záležitostí jsou menší, větší či obrovské jeskyně.


Počasí: Je jasné, že podmínky jsou nejlepší přes zimu. Bohužel zrovna přes zimu zde bývá často nevlídné počasí a nejednou se stane, že místní kopce jsou zahaleny v mracích a 100% vlhkosti. Pokud zde však neprší extra dlouho a honí se jen nějaké přeháňky, dají se vybírat sektory na volnějším prostranství, vyfoukané větrem. Po zbytek roku je zde vedro a hlavně všudy přítomný, dotěrný hmyz.


Pár obrázků pro orientaci:

Pár informací na internetu:
Pár fotografií několika lezeckých sektorů na San Bartolu.
Blog z Betijuela a odkaz: na lezení na San Bartolu.
Info v angličtině o lezení na San Bartolu.
Jiný článek z tarifi a pár fotek z Helechalu.


Videika: 
http://www.youtube.com/watch?v=5dnD7wmaHbY
http://www.youtube.com/watch?v=j4DphkrcHT8
http://vimeo.com/3908906
http://vimeo.com/16628179
http://vimeo.com/36686790
http://vimeo.com/34638510

Pár míst na Street View:

Zvětšit mapu


Výhled ze silnice nad kioskem v Betisu: vlevo je Zona de Arriba, lezení s lanem a bouldering a vpravo je masiv Tajo del Búho, lezení s lanem a bouldering.


Zvětšit mapu


Tady na ten kámen vede několik krásných bouldů, bohužel už je nějakou dobu oplocen, takže bouldering v téhle době se tam provozuje asi na tajňocha. Nad tím šutrem až po ty skály vlevo se rozléhá jeden z nejznámějších sektorů: El Helechal.



Zvětšit mapu


Zde se parkuje když jdete dolu pod silnici do sektoru: Caňuelo.



Zvětšit mapu


Pod tímhle místem, směrem k moři se v eukalyptovém lese nalézá sektor El Helechal.



Zvětšit mapu

Tudy přes tu bránu se chodí do sektoru: Bacinete. Kopec vpravo.

Pokud jste rozuměli tomu co jsem psal, tak nejspíš mluvíme stejnou řečí. Já akorát jinak píšu, tak to neřešte, díky.