Druhá Harlemská přestřelka.

Na prvních závodech v tomhle Rosťovo podniku jsem se docela slušně vyřídil a to i přesto, že nemám rád lezení na umělých stěnách. Však bavilo mě to a tvrdil jsem že by to chtělo pořádat každý měsíc aspoň jednou, načež Rosťa odvětil : "tak nějak bych to chtěl".



Uběhl nějaký ten čas a bylo tu další, druhé kolo Harlemské přestřelky. Zprvu jsem chtěl jet, pak zase že ne e a nakonec na poslední chvilku, zhruba hodinu a půl před závody se rozhodlo že jo o.



Na přestřelku jsem nevyrazil dostatečně ozbrojen, to jsem zjistil hned na začátku kdy jsem se snažil přestřílet dva nejtěžší bouldry oba za 7b+, zkrátka jsem se na nich neúspěšně rozstřílel během čtvrt hodiny a podle zbylé munice mi bylo jasné že jsem dostřílel.



To se potvrdilo během následujících pěti minut v kterých se mi podařilo několikrát vyklonit se (v lehkém bouldru)  z kolmé stěny do převisu a v ten moment mi začaly vypadávat zbraně z rukou. Pak už jsem jen kombinoval bouldrovku s barem a chodníkem před domem.



Přesto že jsem nic nevylezl, krásně jsem si zabouldroval a náramně se oddělal a o to mi přeci šlo.



Za chlapáky to vyhrál Rambáč...



Za ženský vyhrála Edita...

Foto : Píno
Více fotek v galerii Pod Císařem a na Rajčeti.

Kiting na Adolfově

Nevím co bych vám tu vyprávěl, když tomu vůbec nerozumím. Zkrátka byli jsme kajtovat na Adolfově, což je asi nejlepší místo v našem okolí pro tuhle aktivitu. Všude byla hnusná mlha, takže když jsme se dostali na Adolfovské pláně, byli jsme náramně překvapeni, že zrovna tam svítí sluníčko. Lidí tam bylo docela dost, za celý den tam mohlo být tak 40 kajtařů. Ze začátku moc nefoukalo, ale postupně vítr nabíral na síle.





Nikdy před tím jsem to nezkoušel, takže když zavelel Miloš že nastal můj čas, byl jsem z toho trošku vedle. Moc mi to nešlo, zkoušel sem si s drakem hrát jen tak na sucho... :-) Průběžně mi vždy někdo poradil nějaký ten trýček. Když už mě to nebavilo jen tak, tak jsem si půjčil Pínovo fošnu, zvedl sem draka do vzduchu a valil sem... na první ostrý pokus to bylo docela fajn... občas sem spadl, ale hned sem se nechal drakem vystřelit a pokračoval jsem v jízdě... foukalo neustále víc a víc, tak jsem neohroženě valil dál a dál a to docela hodně daleko, blíž a blíž k Německu, až do míst v kterých jsem si říkal, že je něco špatně a přemýšlel jsem nad tím jak se vlastně dostanu zpět. On mi totiž nikdo neřekl, že se jezdí po boku větru a né po větru a to byl můj problém. Když mi došlo, že zpět se s drakem nedostanu, tak jsem ho shodil na zem, zabalil, popadl desku na ramena a vydal se po svých na místo startu, to bylo dost daleko a tak jsem asi půl hodiny šlapal po poli jako debil... :-)
Tohle mi na seznámení s Kajtingem bohatě stačilo, pak už jsem jen fotil a fotil a mrznul a mrznul.



Bylo krásně a tak se objevilo na netu hned i videiko.









Foto : Jar.
Více fotek v galerii Pod Císařem.

Langenhennendsdorfské skály

Již nějakou dobu mě zajímalo co že je to ten Labyrint, který se nachází nedaleko Bahratalu, jen kousek za hranicemi u Sasíků. Nedávno jsem za Googloval na netu a zjistil sem , že je hned nad vesnicí  Langenhennendsdorf a dá se říct, že právě v té začíná Bahratalský bouldering. Fotky skalního bludiště které sem našel na netu mě nalákali na co nejbrzčí návštěvu, ale zase sem to tolik nehrotil, čekal sem na vhodnou příležitost, zkrátka až bude ošklivé počasí, takové to na objevovatelské výlety.

 

No a právě v Sobotu jsem se ocitl přesně v takovém dnu na terásce před kempem a vychutnával sem si své ranní cígo, najednou koukám... přijíždí Houba a ještě někdo s nim, chvilku tápu a až když rozpoznám Čermiho dochází mi, že jsem mu psal aby přijel a něco podnikneme, což sem samo sebou úplně zapoměl. U nás nebylo počasí ideální, tudíž se naše aktivity ubíraly směrem k Bahratalu. Kluci říkali, že jim stačí jen nějaký výlet a to byl ten podnět, který sem potřeboval pro můj návrh : jet omrknout : Labyrinth, Höhler Stein und Napoleonstain mit Bernhardstein und das alles nördlich von Langenhennendsdorf.  Všechny tyhle skalky leží nedaleko od sebe. Na netu sem se mrknul na mapu a vyrazili jsme.
Našli jsme to celkem v klidu. Poté co jsme zaparkovali na nás vykukovaly z poza kraje lesa skály Höhler Stein silně připomínající kdejaké skalky v Juře. Ty jsme si nechali na později a  vrhli jsme se do bludiště, to je od parkinku vzdálené 5 minut chůze. Jen co jsme vlezli do labyrintu, začalo se nám to tam líbit, byli jsme mezi spoustou různých uliček, balvanů, rampouchů a všemožných prolézaček, dokonce svítilo sluníčko a sněhu tu bylo o poznání méně nežli u nás.



 

Bloudili jsme labyrintem a hledali něco kde bychom si aspoň trošku zablbli, měli jsme na výběr ze spousty hezkých převislých profilů, ale většinou nám vadil sníh, mech a nebo drolivost pískovce.



 

Po chvilce chození se před námi objevila hezká stěnka, byla holá jen s několika dírami, od pohledu hezký boulder ze sedu. Zkoušeli jsme to jen v pohorkách, to nešlo, přezouvat se nám taky nechtělo a tak jsme se rozhodli, že to vylezeme aspoň ze stoje, jen tak v botech. Byly to vlastně jen dva kroky : skok do oblé díry který nám před tím nežli jsme použili vůbec nešel, ale pak to šlo každému z nás hned na poprvé a přehmat do další velké díry v které jsme tenhle problém zakončili nouhendem.

  



  


Poté jsme se ještě chvilku toulali labyrintem a následně jsme se šli kouknout na Höhler Stein. Tam nebylo nic zajímavého, jen převislé masívy s různě rozměrnými dírami a rampouchy.



  

Vydali jsme se proto dále na Napoleonstein, už z vesnice bylo vidět, že by se tam mohlo dát bouldrovat, ale vše bylo v docela příkrém svahu a to brodění ve sněhu už nás nebavilo a tak se stalo že tenhle štain jsme asi ani nenašli a vrátili jsme se na parkoviště. Rozhodli jsme se ještě pro omrknutí Bernhardsteinu, ale když jsme popojeli autem blíže k němu, nenašli jsme místo na parkink a tak jsme zvolili náhradní plán a to : pár pohybů v Bahratalu.

  

Sektor First nikdy nesklame a tak jsme se tam asi půl hodinky hýbali jak kdo uznal za vhodné.

Foto : Jar. & CHára

Více fotek ve fotoalbu